Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.kapitola

8. 9. 2007

Jak on nesnášel hřbitovy. No… možná to zavinil fakt, že na něm zemřel jeho kamarád Cedrik Diggory, nebo taky proto, že je to místo pro odpočinek lidí. Lidí kteří zemřeli. Ať už ve válkách, či na stáří a nebo snad je někdo zabil. Je to místo bolesti a smutku. Harry Potter si to uvědomoval a dost mu vadilo, že Popletal zakrývá fakt, že se Voldemort vrátil.

Stalo se to právě na tom proklatém hřbitově. Nejraději by si za všechno nafackoval. Jak mohl být tak hloupí a důvěřovat Moodymu, když měl Pobertův plánek? Jak mohl přehlédnout fakt, že mu pomáhá až moc? Nebo to, že donutil Cedrika, aby se toho přenášela oba dotkli?

Tehdy poprvé pohlédl do tváře muže, kterého viděl jen jako pouhý stín. Kterého dokázal několikrát zahnat. Vlastně třikrát a po čtvrté selhal. Udělal chybu a ta se stala osudnou Cedrikovi a brzy se stane osudnou i pro další lidi na světě.

Jediné štěstí bylo, že se z toho jako zázrakem dostal. Vlastně v tom moc zázraku nebylo. Harryho a Voldemortova hůlka se spojila. Pak už jen silou vůle donutil Voldemortovu hůlku, aby vyvrátila poslední kouzla. Bylo to pro něho hrozné, vidět obličeje Cedrika, toho starce, Berty, otce a matky. To oni mu pomohli a řekli co mají dělat.

Cedrik ho ještě požádal, aby odnesl jeho tělo a to bylo to poslední, co pro něho mohl kdy udělat. Vlastně, to jediné.

Málem ho ještě dostal Barty Skrk, který se vydával za Alastora Pošuka Moodyho.

Jediné co se mu podařilo bylo, že řekl Brumbálovi o jeho návratu, jenže když četl Denního věštce ptal se sám sebe, jestli by nebylo účinnější to říct klice ode dveří. Ta by to možná do světa nerozhlásila, ale aspoň by se do něho denně nestrefovali v novinách a Brumbál by z toho neměl problémy.

Hedvika, jeho sova a nejlepší přítelkyně, byla v kleci a pozorovala svého pána, který zíral do stropu. Bylo těžké poznat, na co myslí.

„Kluku!“ ozval se výkřik strýce Vernona. Harry si povzdechl a sešel po schodech dolu.

„Strýčku Vernone?“ zeptal se znuděně. Byl strašlivě vyhublý a jeho oči ztratili ten veselý lesk. Vlastně, se už skoro vůbec nesmál a podle ztrhaného obličeje šlo poznat, že toho ani moc nenaspí. Hluboké kruhy pod očima, přepadlý výraz a umučený pohled.

„Okamžitě udělej snídani!“ přikázal a začetl se do novin.

Chlapec si jen povzdechl a dal se do přípravy smažených vajíček, toastů a slaniny. Nalil strýci kávu a pak jen podával na stůl. Sám si vzal jen minimum. Neměl hlad a oni by mu stejně víc nedali.

„Nechutné,“ odtušil strýc. Harry zpozorněl. Že by se něco dělo?

„Nějaký šílenec běhal po Londýně nahý,“ odfrkl si.

Harry se jen v duchu uchechtl, ale zároveň se mu ulevilo. Zatím se nikomu nic nestalo, jenže co má tedy Voldemort v plánu? Zřejmě buduje armádu a shromažďuje síly.

Po „vydatné“ snídani se odebral zpět do pokoje. Sedl si za stůl a přemýšlel. Hedvika ustaraně zacvakala zobákem.

„Já vím, vypadám hrozně, co?“ usmál se smutně. „Hned jdu se sebou něco udělat,“ slíbil a zmizel v koupelně. Zhrozil se nad svým obrazem. Teď už se Hedvice nedivil. Rychle se upravil a vrátil se zpět. Vypadal o mnoho lépe.

Vlasy sice měl pořád rozcuchané, ale už to nebylo tolik, kruhy pod očima se zmenšili a oči konečně trochu zazářili.

„Tak, lepší?“ zazubil se na sovu. Ta jen souhlasně zahoukala.

„Kdybys tak mohla mluvit,“ posteskl si. „Aspoň bych si měl s kým popovídat, když mi nikdo ani nepíše.“

Oni psali. Dvakrát týdně, ale nikdy nic určitého. Spíše ho tím dráždili, než aby ho nějak uklidnili. Jedině snad Sirius tušil, nebo snad věděl, jak se cítí. Psal mu dopisy, které ho aspoň nevytáčeli na stupeň zuřivosti, ale jen na stupeň vzteku.

Sova se na něho smutně podívala. Kdyby mohla, utěšovala by ho a pokoušela se ho uklidnit, jenže copak jí rozumí? Copak rozumí, když říká, aby se netrápil? Že to není jeho vina? Jenže on to neslyší. Slyší jen houkání a ne slova. Slova útěchy.

Pohladil jí po bělostném peří. „Ach Hedviko, tolik bych teď potřeboval pomoci. Ne jenom v tom, aby mě někdo utěšil, ale aby mě někdo dokázal naučit a připravit na boj s Voldemortem. Copak ho dokážu porazit? Neumím nic. Jen utíkat jako zbabělec,“ posteskl si.

„S tím se dá něco udělat,“ ozval se mírný hlas ode dveří. Harry sebou škubl a pohlédl na dveře. V nich stál starší muž štíhlé postavy. Měl řídké prošedivělé hnědé vlasy, černé oči a lehký úsměv na rtech. Nejvíce Harryho překvapila jeho postava. Rovná, silná a svaly mu vykukovali zpod černého hábitu. Na prsou měl vyšitý znak. Meč zkřížený s hůlkou a v porazí byl jakási pevnost.

„Mohu ti pomoci,“ usmál se mile.

Harry se zamyslel. Necítil z něho zlo, ale dá se mu věřit? „Jak vám mám věřit, že mě nezabijete?“

Zablesklo se mu v očích, ne hněvem, ale… no… bylo to zvláštní. Snad potěšením, překvapením nebo snad nějak jinak?

„Mohu tě zabít,“ připustil. „Ale mohu tě toho hodně naučit. Zamysli se. Zemřeš tak či onak. Když nebudeš nic znát, zabije tě On. Pokud půjdeš se mnou, mohu tě zabít já, jenže co když ti chci skutečně pomoci?“

Harry přemýšlel a vpíjel se svými smaragdy do jeho černých očí. Neuhýbal pohledem. Dovolil mu, aby na něho upřeně hleděl.

Chlapec nevěděl. Nepůsobil na něho zle. V jeho očích viděl hrdost a odvahu. Věřil mu? Pak začal přemýšlet. Ochrana. Je tu ochrana. Smrtijed by se s ním nebavil takovýmto stylem a rozhodně by neměl takovýto znak na hábitu.

To už byli tři argumenty, proč mu věřit. Jenže jsou tu i další. Nezná ho, nezná jeho povahu a neví komu nebo spíše čemu věří.

„Dejme tomu, že věřím,“ řekl nakonec.

Muž se ušklíbl. „Ale?“

„Co mě chcete učit a kde?“ zeptal se bez okolků a stále se vpíjel do jeho očí.

„Budu tě učit vše, co budeš potřebovat k tomu, abys se stal Tastarským bystrozorem. To jsou nejvyšší bystrozorové a ti se vyučují už od osmnácti, ale letos je změna. Budou se vyučovat už patnácti letí,“ prohlásil. „A učit vás budu v Tastarské pevnosti.“

„Zajímavé,“ řekl jen. „Jenže má to háček. Co mí přátelé?“

„Neboj se,“ ujistil ho. „Je tam časová bariéra. V pevnosti uplyne třeba padesát let, ale ty ani ostatní nezestárnete ani o den stejně, jako neuplyne žádný čas mimo pevnost. Bude to, jako by jste přišli a hned odešli.“

Harry si nebyl jistý. Jde to vůbec?

„Přijímáš mou nabídku?“ zeptal se.

„Neznám vaše jméno,“ odtušil.

„Argus Smith,“ představil se. „Tvé zná každý, takže se představovat nemusíš,“ ušklíbl se.

„Dobře, takže, hm… jak se rozhodnout,“ zamumlal. Pohlédl na Hedviko. „Poraď mi přítelkyně,“ usmál se na ni. Ta chvíli hleděla na muže a pak souhlasně zahoukala.

„Dobrá, půjdu,“ přikývl.

Muž se usmál a pohlédl na sovu. „Ti co pokládají svá zvířata za přátele, jsou dobrými lidmi,“ prohlásil. „Měla jsi štěstí, že jsi natrefila na takovéhoto člověka,“ usmál se na Hedviku.

„Co budu potřebovat?“ zeptal se Harry.

„Hůlku a oblečení,“ zamyslel se. „Toť vše. Vše potřebné je v pevnosti.“

„Tak jo,“ usmál se Harry. Vzal si jen neviditelný plášť, koště a album s plánkem Bradavic.

„Moje cennosti, ty tu rozhodně nenechám,“ prohlásil chlapec, když si všiml nechápavý pohled muže.

„Aha,“ usmál se. „Teď se mě chytni, přemístím nás do pevnosti.“

Ozvalo se tiché puknutí a Hedvika osaměla.

 

Obrovská pevnost, která dříve sloužila k obranně města pod sebou, se tyčila na mohutné skále. Byla to nedobytná stavba, i když se o dobytí v minulosti pokoušeli. Vždy se zde však lidé ubránili. Dnes zde panoval klid a mír.

Na nádvoří byla nádherná fontána vytvořená ze zvířat a tvorů. Kolem byla cestička a pak jen zelená tráva se stromy, rozkvetlými keři a záhony plných květin.

Příroda zde byla v poklidu a nic jí nebránilo v růstu.

Nedaleko byli stáje s koňmi. Krásný vznešení tvorové pofrkovali a vesele pohazovali svými hřívami, aby všem okolo ukázali svou krásu a vznešenost.

Nedaleko, přesněji na louce, stáli terče pro lukostřelbu a také tam byli placi na zápasy.

Jezero se třpytilo na slunci a lákalo ke koupeli. Vlastně už někoho zlákalo.

Anna Bellová, Thomas Steiner, Elizabeth Jonsonová, Alex Brüning, Katarin O’Conelová, Max Sprint a poslední Harry Potter se ráchali na břehu jezera.

Anna byla štíhlá světlovlasá dívka. Její jemný vzhled přitahoval muže na míle daleko, ale žádného z Tastarských budoucích bystrozorů.

Thomas byl svalnatý klidný mladík. Jeho hnědé vlasy byli protkané černými melírky.

Elizabeth se pyšnila rudou hřívou vlasů. Byla to divoká dívka, plná elánu, která vždy strhla zbytek k nějakým rošťárnám a že jich nebylo málo.

Alex byl černovlasí tichý mladík. Jeho oči vždy hleděli do dálky a hledali odpovědi. Byl z nich nejchytřejší.

Katarin zase byla hnědovlasá a vždy veselá.

Max byl rychlí a štíhlý blondýn. Nebyl nijak hloupí ba naopak. Byl celkem dobrým žákem.

Harry se také změnil. Měl nějaké ty svaly, bystrý pohled a pevnou postavu stejně, jako ostatní. Probudila se v něm duše Jamese Pottera a tak nezkazil žádnou legraci, spíše jí ještě vylepšil nějakou tou perličkou.

„Takže,“ ozval se Max. „Zítra je konec,“ povzdechl si. „Vrátíme se domů a budeme poslouchat rodiče, místo mistrů.“

Jejich učitelé si nechávali říkat mistři a oni je respektovali, tedy skoro.

„Jo, zase zpět do nudných škol,“ posteskla si Katarin.

„Do nudných rodin,“ navázal Harry.

„A ještě nudnějších kolejí,“ dodal Thomas.

„Ty jo, to bude vopruz,“ zanadávala si Elizabeth. „Hele, ale ještě se uvidíme, na misích a tak.“

„Jo,“ to bude asi jediná útěcha,“ přikývl Alex.

„No, ale taťka říkal něco o výměnném pobytu studentů,“ ozvala se náhle Anna.

„Hele, to by bylo super,“ zaradoval se Harry. „By jsme pak mohli terorizovat profesory,“ šibalsky mu zablýsklo v očích.

„Jo,“ zaradovali se všichni. „To by byl nářez,“ vydechla Elizabeth. „Snaž se, ať jedeš k nám do států.“

Každý byl z jiné země a jiné školy. Za těch deset let, co zde byli, se sžili natolik, že spolu dokázali komunikovat jenom myšlenkami.

„Jasan,“ kývl Harry.

„Já bych se zas rád podíval k tobě Katarin,“ usmál se Max.

„Za klokany?“ zasmála se. Ona byla totiž z Austrálie.

„Jo, aby si mohl k jednomu vlést do kapsy,“ ušklíbla se Anna.

„Nechme toho,“ ukončil rozhovor Alex. „Pojďme si užít poslední den, co takhle nějakou oslavu.“

„A vtípek na konec,“ prohlásil Harry.

„Souhlas!“ vyjekli všichni.

 

„Tady máte uniformy a komunikační mobily,“ usmál se Smith i když mu moc do smíchu nebylo. Včera nějaký vtipálek pustil v domě vodu a celá pevnost byla pod vodou. Stačilo sice pár kouzel, ale všichni mistři byli unavení z kouzlení.

Mobil byl stříbrný s odklápěcím krytem. Tohle strašně milovali. Někteří sebou totiž mudlovskou techniku a vylepšili si jí. Takže pak všichni pomocí klonových kouzel měli stejné věci. Harry mohl poslouchat z diskmena hudbu, hrát na kytaru, naučil ho to Max, s holkami  poslouchal hifi věž a hrál na notebooku. Děsně se tam vyblbli. Zvláště na kulových blescích, které zkopírovali od Harryho.

Dokonce vytvořili jakousi kapelu. Harry s Maxem na kytary a baskytary, Anna na elektrické piáno,  Thomas na bicí, Elizabeth zpěv, Katarin na flétnu a druhý hlas a Alex jim dělal skladatele.

Prostě super. Dokonce si natočili CD a pouštěli ho na plný pecky po pevnosti. To teprve mistři šíleli.

Nyní to mělo skončit, ale však se ještě uvidí. Voldemort se brzy předvede na veřejnosti a oni budou povolaní do práce.

„Hodně štěstí,“ loučili se a každý se přemístil domů.

 

„Nazdar Hedviko,“ přivítal se s ní Harry. „Tolik jsi mi chyběla, i když ty jsi mě viděla sotva před minutou, co?“

Souhlasně zahoukala.

„Učil jsem se horu jazyků, ale soví ne, promiň,“ zašklebil se smutně.

Sova konejšivě zahoukala.

„No, on nebyl kdo by mě to naučil, ale to je vedlejší, počkej až ti budu vyprávět.“

Sova přetrpěla několika hodinové vyprávění svého pána, byla však ráda, že je šťastný a zase veselý. Možná až moc nezbedný, ale nevadí. Hlavně, že se už neobviňuje.

 

„Už jsme dlouho neviděli Harry,“ prohlásil Remus na schůzi. „Nevychází z domu a u okna se nezdržuje,“ posteskl si. „Asi ho to dost vzalo.“

Brumbál hleděl do stropu a točil svými prsty, přemýšlel. „Pokud ho neuvidíte ještě tři dny, přeneseme ho sem,“ rozhodl nakonec. „Pokud se objeví, rozhodne se.“

„Brumbále,“ ozval se rozhořčeně Sirius. „Proč ho prostě nepřeneseme hned? Je jasný, že toho má dost. Nikdo mu nic neřekne a sám nic neví. Každého by to štvalo. Štveme si ho tím proti sobě,“ zavrčel.

„Ty by jsi byl beztak rád, kdyby byl hned členem Řádu, co, Blacku?“ zasyčel Snape.

„Jen vím, co by bylo pro něho dobré,“ zavrčel.

„Siriusi, Severusi,“ okřikl je Brumbál. „Stačí. Vím co tím myslíš, Siriusi, ale Harry je tam v bezpečí.“

„Myslíte?“ odfrkl si. „Podle mě není. Pokud mu nedáme vědět, udělá nějakou hloupost.“

Brumbál si povzdechl. Sirius měl pravdu, jenže on sám nevěděl, co má dělat. Harry je tam v bezpečí. Víc než ve Štábu a tady zase má přátele. Jak se rozhodnout?

„Ještě se uvidí,“ řekl nakonec a více se k tomu tématu nevraceli.

 

Harry poslouchal jejich CD. Přitom si zpíval a hrál na kytaru. Musel pokoj zajistit, aby se nic nedostalo k uším jeho příbuzných, ale to mu nijak nevadilo, jeho hůlka byla zajištěna. O to se postaral Smith.

Dal jim rozkaz. Nikomu nic neříkat jen, když to bude nutné nebo když se OMILEM prozradí.

Chlapec pak přestal, jelikož mu zazvonil mobil. Vybral si za melodii I’m too sexy.

„Čau Maxi,“ zaradoval se Harry.

„Čau,“ ozvalo se ze sluchátka. „Sme se dlouho neviděli co?“

„Hmm… jen dvě a půl hodiny,“ zasmál se Harry.

„Tak dlouho,“ vyjekl na oko překvapeně.

„Jo,“ smál se Harry.

„Hele co děláš?“ vyptával se.

„Zrovna jsem poslouchal naše hity a přitom hrál,“ ušklíbl se na zeď chlapec.

„Super co?“ uslyšel pobavený hlas. „Hele. Alex nám prej zejtra pošle dvojku. Celkem mi   Té-Béčka chybí.“

„Jo, to mě taky,“ přiznal. „Bude to změna, ale co, zas budu moc buzerovat profesory.“

„Si to dovedu představit,“ zasmál se Max. „Hele, tak čus a pak si zas brnknem.“

„Jasan,“ zaradoval se Harry. „Čus.“

Chlapec se zase vrátil k poslouchání a hraní.

 

Dvojka byla ještě lepší než si myslel. Na obale byli fotky jejich party Té-Béčka (Tastarští bystrozorové), jak se nazvali. Byli tam fotografie tak praštěný, že se Harry musel zasmát. Obrázek, jak on utíká před Maxem, který mává nad hlavou mečem, Jak zdrhají před celým sborem mistrů, to fotil Alex, který je všechny předběhl vyfotil a zase zdrhal. Jak tančí na podiu a pak se tomu vesele smějí. Ale přímo ve předu byla jejich koncertní sestava s Alexem u pultu. Tušil, že to fotila Sarugela, jejich mistryně etikety. Vždycky tvrdila, že s nimi selhala, ale že ať jí nedělají ostudu při večírcích.

 Plácl sebou na postel a zaposlouchal se do hlasu své kamarádky. Přitom pokyvoval hlavou do rytmu. Byli to texty o světových problémech, o vztazích ve státech a o válkách. Vystihovalo to vše, co sami chtěli, aby bylo jinak. Byli to vlastně jejich názory. Jo, ať žije demokracie.

Zrovna skončila skladba o Francouzích a Němcích a začala Harryho oblíbená. Nakopejte Popletala do zadku.

Tu složili, když Harry řekl, co dělá. Všechny naštval natolik, že ho začali nenávidět. No jo, nemá pomlouvat Harryho s Brumbálem.

Chlapec nechal doznít poslední tóny skladby a pak přístroj vypnul. Rozhodl se zacvičit. Udělal sto kliků a padesát dřepů. Pak vyletěl z domu a za ním se hnal strýc se zelenou hlavou. Harry se dobře bavil. Přeci jen, vyměnit barvu na vlasy za šampón bylo dost originální.

Lupin měl zrovna hlídku, když viděl, jak Harry vystřelil z domu a za ním se hnal Dursley se zelenými vlasy. Vytřeštil oči a pak si protřel oči. Asi se mu chce spát.

Harry proletěl kolem hřiště a obloukem zapadl zpět do domu. Po nějaké době do domu dosupěl i jeho strýc, který už stihl své vlasy ukázat téměř celému městu.

Chlapec se zamkl v pokoji a řval smíchy. Strýc se pokoušel dostat dovnitř, ale neuspěl. Tak toho raději nechal a došel si zkusit barvu smít, no, poznal, že Harry použil kvalitní barvu a tak ještě několik dní bude muset chodit zelený.

Zato byl Harry bez jídla. Obec mu to nevadilo. Dostával tak malé porce, že si jídlo stejně musel vyčarovávat.

Řízek s bramborovým salátem. Tradiční české jídlo. Zamiloval si ho, když jim ho servírovali na stole. Vlastně si ho oblíbili všichni a taky jim zachutnalo hořké pivo.

„Ty češi, to je žrádlo,“ zasmál se Max nad jídlem.

„To jo,“ přizvukovala Anna.

Jo, to byli časy.

 

Harry tančil jejich společný bláznivý tanec. Ten kdo by ho viděl, by si myslel, že je cvok. Jenže to byla jen legrace, kterou vymysleli, když se nudili. Mistři z nich málem zešíleli, když je viděli, jak se kroutí a blbnou.

No, Moody se taky divil. „Už mu hrabe,“ prohlásil s vytřeštěným okem. Druhé kouzelnické směřovalo do Harryho pokoje, kde tančil.

„Tak, jak to vypadá?“ zeptal se klidný hlas za ním.

„Nic moc. Zbláznil se, Albusi,“ postěžoval si muž.

„Co se děje?“ zeptal se vážně.

Moody použil kouzlo vidění a bylo profesor s šokem zíral na Harryho kreace. „Co to, má být?“ vydechl.

„Jak to mám vědět?“ odtušil Moody.

„Asi si jen hraje,“ prohlásil Brumbál.

„Nebo snad tančí?“ vydechl Moody, kterému to začalo docházet.

„Zřejmě nějaký mudlovský tanec,“ mávl rukou Brumbál. Harry toho najednou nechal a skočil na postel. Přiložil si k uchu nějakou krabičku a něco mumlal.

„Vážně, Albusi, je mimo,“ posteskl si Moody. „Sirius měl pravdu, měli jsme ho přenést, dokud to šlo.“

„Zítra jde na štáb,“ rozhodl Brumbál.

 

Harry zatím kecal s Elizabeth o blbostech, které provedli.

„Jo, byla to sranda, hele, někdy si to zopáknem, ne?“

„Si piš,“ zasmál se Harry. „Nic jim nedáme zadarmo, poslyš, které školy se účastní toho výměnného kurzu? Pokud to teda víš.“

„Jasan. Taťka mi to včera řek. Takže, Bradavice, Nowendel (USA), Kostopel (Austrálie) no prostě všechny, kde jsme. Celkem sedm a do všech chodí člen Té-Béčka.“

„Super,“ zasmál se Harry. „Tak se musíme snažit, ať se aspoň s někým shledáme, ne?“

„Jo, prý je to tak, že třeba dva studenti se dohodnou. První pololetí jeden k vám a druhé zas ty jinam, chápeš?“ houkla.

„Myslim, takže, pokud vyberou tebe a mě, tak ty pojedeš na půl roku do Bradavic a pak já na půl roku do Států?“ ujišťoval se.

„Jo,“ přitakala. „Hustý co?“

„To jo,“ ušklíbl se.

„Co mudlové?“ vyzvídala.

„Se bojí , že zavolám Siriuse,“ uchechtl.

„To by bylo super,“ zahihňala se.

„Co?“ nechápal.

„No, kdyby se tam fakt objevil.“

Harry si to dovedl představit a bouchl smíchy.

 

„Mluvil do krabičky?“ zděsil se Sirius.

Hermiona protočila oči v sloup. „To byl mobil,“ odtušila.

„To je co?“ nechápal Moody.

„Přístroj, kterým můžete mluvit s kamarády na dálku,“ vysvětlila. „Stačí vytočit číslo a pak když to ten, koho sháníte, zvedne, můžete mluvit.“ 

Brumbál se zamyslel. „Co ti mudlové všechno nevymyslí,“ podivil se.

„Kde to Harry vzal?“ ozval se Ron.

„Jak to mám vědět? Asi si to koupil nebo tak,“ pokrčila rameny dívka.

„A ten tanec?“ ozval se Moody. „Nebo co to bylo?“

„Moderní tanec, umí to všechny mudlovské děti,“ povzdechla si Hermiona. Vymýšlela si, ale věděla, že se Harry prostě nudí a tak už jen blbne.

„Takže je v pohodě,“ oddychl si Sirius.

„Jo,“ smála se Hermiona. „Tohle až se Harry dozví.“

Moody si povzdechl. „To je trapas.“

„Hm…“ zašklebil se Lupin. „Takže tam zůstane, nebo jede sem?“

Brumbál se zamyslel. „Zůstane, je tam v bezpečí. Sirius po něm hodil vražedný pohled a vypochodoval s prásknutím dveří do svého pokoje.

„Za tohle vás Harry mít rád nebude,“ prohlásila Hermiona.

„Je to pro jeho dobro,“ prohlásil profesor.

„Dobro?“ zeptala se. „Pro něj je lepší být tady a riskovat, než být tam a v bezpečí.“

 

Harry si pročítal knihu kouzel a do toho si pouštěl skladbu Té-Béček.

„Pottere!“ zaječel Vernon.

Harry neochotně sundal sluchátka z uší a zaklapl knihu. Seběhl schody a vešel do obýváku. Tam seděl Lupin s Moodym. Harry hodil nechápavý výraz.

„Dobrý den,“ pozdravil. Že by si vzpomněl na hodiny etikety?

„Nazdar Harry,“ usmál se Remus.

Chlapec se na ně upřeně díval a čekal.

„Poslyš chlapče, musíme s tebou mluvit,“ začal Moody. „Poslal nás sem Sirius, tvůj kmotr a…“

Jeho slova zmizela v zaječení tety Petunie, která se sklátila na koberec. Strýc Vernon zbělel, chytil svou ženu a vystřelil za svým synem do auta, které hned nastartoval a odjel neznámo kam.

Harry se sklátil v záchvatu smíchu.

Moody s Lupinem si vyměnili nechápavé a zmatené pohledy.

„Raději přijdeme zítra,“ usmál se Lupin zmateně na chlapce, který se dusil smíchy na koberci. Ten jen přikývl a dál se řehtal.

S tím oba zmizeli.

 

Harry to hned všem řekl a všichni z Té-Béček se smáli na celé kolo.

„Škoda že tam nebyl sám Sirius Black, to by bylo zajímavější,“ smála se Elizabeth.

Druhý den se však nikdo neobjevil a Harrymu to bylo upřímně jedno. Ležel na posteli a nechával se ukolébat písničkou od Madony.

Přemýšlel jak se dostane na nádraží, protože Dursleyovi se doposud neobjevili a asi ani neobjeví.

Konečně mu přišel i dopis z Bradavic, usmál se. Bude se nakupovat.

Druhý den měl Harry narozeniny a tak mu hned všichni volali a přáli. Za nějakou dobu doletěli i sovy. Od Té-Béček dostal samé hovadiny. Mudlovské videohry a CD, nějaké zbraně a tak. Od Rona a Hermiony nepřišlo nic a Harry na to nijak nereagoval. Mrzelo ho však, že ani Sirius nic neposlal.

Vstal a vzal si svou bystrozorskou uniformu a zamaskoval její znaky. Takže byla nyní čistě černá s hlubokou kápí. Nasadil si jí a přemístil se na Příčnou.

Podle seznamu nakoupil vše co potřeboval do školy a taky si koupil nějaký hovadiny navíc.

Pak si sedl ke zmrzlinářství a objednal si obří zmrzlinu. Sundal si kápi a rozvalil se na jakémsi lehátku a ujídal zmrzlinu. Vychutnával si ten klid a pohodu. Díval se, jak kolem prochází lidé a dívají se na něho, jako na neschopného a mor roznášejícího tvora.

Nevšímal si jich.

Zrovna se pouště do meruňkové zmrzliny, která byla asi v polovině poháru, když na Příčnou přišli Ron s Hermionou v doprovodu několika čarodějek a kouzelníků, spolu s Weasleyovými.

Nevšímal si jich. Zavřel oči a nastavil se teplému sluníčku. V černém hábitu mu bylo teplo, ale nebylo to nic hrozného či neúnosného. Přeci jen to byli speciální pláště.

Najednou mu někdo nebo něco zastínilo sluneční svit.

„Harry Jamesi Pottere,“ zavrčel Remus Lupin a vypadal dost naštvaně. Harry otevřel jedno oko a pak i druhý. Kolem stáli všichni co přišli s Hermionou a Ronem. „Ano?“ odtušil klidně. Přeci jen mohl kdykoli zavolat na pomoc své kamarády, pomocí speciálního tlačítka na mobilu.

„Co… to… tu… provádíš?“ usekával naštvaně.

„Jím zmrzlinu a než jste se objevil tak opaloval,“ odtušil nevzrušeně.

Lupinův klid byl pryč. Harry nepochyboval, že se za chvíli ocitne na hřbitovně, ale nikoli v živé formě a rozhodně ne v celku.

„Jak jsi vůbec mohl, ODEJÍT?“ Zařval.

Harry nereagoval. V Tastaru na něho řvali denně.

„Jednoduše. Takhle se soustředíte a pak už se stačí jen přemístit,“ prohlásil a znuděně si napral zmrzlinu na lžičku a strčil do pusy.

„Moc vtipné,“ zavrčela Hermiona.

„Hm… mě to jako vtip nepřišlo, ale jestli vám jo, váš problém,“ zívl. Dojedl zmrzlinu a pohlédl na lidi okolo. Moody, Lupin, Weasleyovi a Hermiona. Ostatní neznal. Byla tam jakási žena s růžovými vlasy a pak nějaký muž s náušnicí.

„Harry, poslyš,“ začala ta žena s růžovými vlasy. „Co tu vůbec děláš?“

„Za prvé, nakupuji věci do školy a za druhé odpočívám,“ odtušil.

Řád se zarazil. Remusovi až teď došlo, že nemůže mít věci do školy, tudíž si je musel jít koupit.

„To jste nám to nemohl říct?“ zavrčel Moody.

Harry na něho pobaveně pohlédl. „Když mi dáte adresu, klidně se i nastěhuju, když mě pořád chcete mít na očích,“ odsekl. Docházela mu trpělivost.

„Víš Harry, my jsme ti nemohli říct kde jsme. No víš, bezpečí utajení a tak,“ zamumlala Hermiona, která hned pochopila na co naráží.

„Mě je to fuk,“ pokrčil rameny. „Dělejte si co chcete a si taky budu dělat co sám uznám za vhodné,“ odtušil.

„Já mám nápad,“ ozval se ten muž s náušnicí. Co kdybychom tě přenesli k nám?“ navrhl.

Harry se na něj podíval. „Víte, že se mi nějak někam s vámi nechce?“ odtušil.

„Harry,“ zašeptala paní Weasleyová. „Já vím, že se zlobíš, ale dělali jsme to pro tvoje dobro.“

Harrymu se zlostně zablesklo v očích. „Nevěděl jsem, že jsem vás o něco takového prosil,“ zavrčel. Sáhl do kapsy a vytáhl stříbrný mobil. Odklopil kryt a pohlédl na zářivý displej, kde byl obrázek Té-Béček. Koukl na hodiny. Bylo dvanáct.

„No nic, mizim,“ zabrblal a vstal, ale Moody ho zarazil.

„Půjdeš s námi dobrovolně, nebo násilím, vyber si,“ zavrčel.

„Beru tu třetí možnost,“ prohlásil.

„Takže dobrovolně,“ ušklíbl se Moody.

„Dobrá v tom případě beru…“ zamyslel se. „1452,“ prohlásil. „Přeji šťastné počítání,“ usmál se a prosmýkl se kolem bývalého bystrozora. Ten tam zaraženě stál. Tohle mu ještě nikdy nikdo neudělal.

Otočil se, ale Harry už tam nebyl. „Až se mi dostane pod ruku,“ zavrčel Moody.

„Zlobí se,“ povzdechl si Remus.

„Zlobí,“ uchechtl se Fred. „Ten přímo zuří.“

„Jo, víte že má dneska narozeniny?“ ozval se Georg.

„Ale ne,“ vyjekla Hermiona. „Zapomněli jsme.“

Moody s Lupinem na sebe pohlédli a pochopili.

„Tohle byl dobrý tah,“ usmál se Fred. „Jak poštvat Harryho Pottera proti sobě. Krok číslo jedna, nepsat. Krok číslo dvě, nic mu neoznamovat a krok číslo tři, vykašlat se na jeho narozeniny.“

„No a vy jste právě prošli všemi třemi kroky, takže už se s námi asi moc bavit nebude,“ ušklíbl se Georg. „My nezapomněli,“ usmál se. „A myslím, že Sirius taky ne, takže si ještě užijete.“

 

Harryho doma čekala Errol a nějaká podivná sova. Vzal sovám balíčky a otevřel. Jeden byl od Freda a George. Bylo to jakási krabička. Otevřel a v něm se objevil prášek. Ušklíbl se. Svědivý prášek. Že by mu četli myšlenka?

Druhý byl od Siriuse. Ten mu poslal jakési zrcátko. Nechápal k čemu to je a pak si návod přečetl na zadní straně. Otočil zrcátkem a řekl.: „Sirius Black.“

Chvíli se obraz vlnil a pak se v něm objevil ustaraná tvář jeho kmotra.

„Ahoj Harry,“ usmál se smutně.

„Nazdar,“ zabrblal rozladěně.

„Nemáš dobrou náladu, co?“ zašklebil se.

„A ty by jsi měl?“ zavrčel.

„Ne,“ usmál se. „Víš, snažím se Brumbála přemluvit, aby tě nechal přenést sem.“

„Hm…“ zahučel. „Nemám náladu se tam mezi vámi potácet.“

„Harry,“ zašeptal smutně.

„Hele, nemám fakt náladu s tebou o tom mluvit. Jen sem chtěl vědět, jestli jsi v pohodě. To víš, když se někdo neozve skoro vůbec. Měl jsem strach,“ vyčetl mu.

„Nemůžeme posílat sovy, kvůli Voldemortovi,“ posteskl si.

„Hm… Voldemorta asi zajímá, jak se máš. Určitě prahne po téhle informaci,“ prohlásil ironicky.

„No, tady nejde ani tak o informace, jako třeba fakt, že by mohl zjistit kde jsi a kde je náš Štáb.“

„Hm…“

Sirius posmutněl. „Musim končit,“ zazubil se nešťastně. „Ještě si promluvíme.“

O tom Harry nepochyboval. Až se dozví, že byl na Příčné, asi ho seřve a pak zabije.

 

No, měl pravdu. Za několik hodin se ze zrcátka ozval Siriusův hlas.

„HARRY JAMESI POTTERE!“ zařval. Harry měl naštěstí sluchátka, takže ten jekot slyšel jen v klidnější a tišší verzi.

„JAK JSI MOHL ODEJÍT OD TETY A STRÝČKA A PROMENÁDOVAT SE JEN TAK NA PŘÍČNÝ?“ ječel.

Harry na obraz Siriusovi tváře hleděl napůl nakvašeně, pobaveně a smutně.

„TO JE NAPOSLEDY, SLIŠÍŠ,“ zaječel.

„Jo,“ zabrblal Harry. „Já a stovka dalších mudlů.“

Sirius zrudl vzteky. „To je naposledy, ještě jednou něco takového a garantuji ti, že ti zavedu takovou vojnu, že na ní do smrti nezapomeneš.“

Harry se jen v duchu uchechtl. Horší než na Tastaru to být nemůže. Tam se s nimi skutečně nemazlili. Sto kliků první den, deset koleček kolem pevnosti a pak šestkrát nahoru a dolu.

Jo, to byli časy. Harry si ani nevšiml, že Sirius zmizel, ale bylo mu to jedno. Cítil se hrozně. Co vlastně vůbec udělal? Došel si koupit věci na Příčnou a no… byl drzí. Jenže to on je jen tehdy, když mu někdo ublíží. Je to taková jeho obrana. Tak to říkala Elizabeth. Buď křičí nebo je drzí. To byla známka toho, že ho někdo nebo něco ranilo.

Teď tolik potřeboval své Tastarské kamarády, ale oni byli daleko. Moc daleko na to, aby si s nimi mohl sednou a „vyplakat se jim na rameni“ tak, jak to dělávali, když se někomu něco stalo nebo si na něco smutného vzpomněl.

„Už abychom byli zase spolu,“ posteskl si.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nezklamala si!

(Bellatrix Black Lastrange, 8. 9. 2007 21:21)

Opravdu krásná povídka! Určitě bych se nezlobila, kdyby za tenhle víkend přibyla ještě jedna nová kapča! Fakt úžasný a doufám, že jim to Harry konečně pořádně natře! Jo a určitě ho dej do hromady s nějakou kočkou-třeba tou Elizabeth..:)

80)

(Polgara, 8. 9. 2007 20:09)

Výborná kapitola, zas jsem se u ní tlemila

: ))

(Lupus, 8. 9. 2007 17:49)

nádherná kapitola

bezva

(Giner, 8. 9. 2007 17:38)

Vypadá to fakt zajímavě, těším se na pokračování:))

...

(Sherina, 8. 9. 2007 17:31)

nádherná kapitolka, opravdu se mi moc líbí a už se šileně těším na další :)

...

(Blytonka, 8. 9. 2007 16:15)

Tohle je naprosto bombastiká kapitolka!!!!! Fakt, to čekání se vyplatilo!!!!! A ta délka...myslím, že to je od tebe zatím jedna z nejdelších kapitol!!!!! Hrozně moc ti děkuju, děsně jsi mně potěšila!!!!!

http://pansyparkinson.yc.cz

(Pamsy Parkinson, 8. 9. 2007 16:15)

Nádherná nová povídka ostatně jako každá tvoje že? těším se na pokračování

skvělý

(cachoro, 8. 9. 2007 14:24)

to je boží kdy bude další kapča já už se nemužu dočkat

jupíí

(melanithe, 8. 9. 2007 14:05)

ty co čtou poídky u iisis a normalně jinak nekomentujou tak ať honem rychle napíšou koment pls PS: nádherná kapitola a taky ta délka je užasná

super

(Stesii, 8. 9. 2007 13:40)

nádherná nová povídka , délka kapči je úžasná :D

Máto chybu

(Petr, 8. 9. 2007 13:36)

Našel em jednu takovou malinkou ale pro čtenáře strašnou chybu

Nebyla tam rozepsaná škola aspon jednu kapitolu ze školi jak tam blbly at se taky zasmějem a ty nic to je velká škoda

KOment

(Petr, 8. 9. 2007 13:25)

MAzec kdy bude další kapitola at nám vynahradíš ten týden co nic nepřibylo prosím prosím smutně koukukám

Title

(Verča, 8. 9. 2007 13:22)

Náááádherný!! Opravdu povedená kapitola!! Doufám, že ještě něco přidáš..

jééé

(Kaitlin, 8. 9. 2007 13:22)

ty jo, tak tohle je fakt dobrá povídka..Hrozně moc se mi líbí, fakt zajímavý nápad..Teda, nemůžu se dočkat další kapitoly!!

nádhera

(Saskya, 8. 9. 2007 12:59)

prvááá kapitola je vážne náádhernááá, perfektnýýý nápad, som zvedavá, čo sa bude diať, keď bude ten výmenný pobyt...dúfam, že cez víkend ešte niečo pridáš...

Title

(Tana, 8. 9. 2007 12:47)

nadherne. pridas dnes dalsiu?

Super!!!!

(Mady, 8. 9. 2007 12:35)

Už od včera jsem chodím a netrpělivě čekám na první kapitolu týhle nový povídky a to čekání vážně stálo za to.. Tohle se mi šíleně líbí, nasmála jsem se, ale bylo to i smutný... Je to hrozně pěkný a těším se na druhou kapitolku... :)

paráda!

(pasu-Hanka, 8. 9. 2007 12:31)

Teda to je super! Naprosto perfektní kaitola, tahle povídka se mi začíná děsně líbit! Kam ty na ty nápady chodíš? =o) Opravdu skvělé, doufám, sem stihneš hodit ještě pokráčko, než nám zase na týden zmizíš ;)

 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA