Jdi na obsah Jdi na menu
 


10.kapitola

7. 10. 2007

Omlouvám se, ale tahle kapitola mi dala hodně zabrat =DD... Bála jsem se, že jí nestihnu, ale co, snad se vám to bude líbit, jinak další bude až za týden.

Ž-Ž

P.S.: Xaro? Japa jsi na tom???

Chlapec pozoroval magickou kupoli a přemýšlel kolik dní ještě vydrží. Musel přeci existovat způsob jak se dostat ven.

Pomalu přeskakoval ze střechy na střechu až se dostal do domu jeho příbuzných. Odtud vzal všechny potřebné věci. Jídlo, vodu a nějaké koření, které by se mu mohlo hodit. Ještě sebral nějakou lékárnu, která zde ještě byla.

Vystřelil z domu se vším potřebným a mířil do úkrytu, když to uviděl. V kopuli byla díra. Nebyla téměř znatelná, ale Harry jí zahlédl jen náhodou. Naneštěstí nebyla nijak velká, ale pokud tam něco takového je, možná by se mohl dostat ven.

Nepozorovaně se připlížil ke skulince. Byla tam, ale protáhnout se jí nedalo. Použil hůlku a pokoušel se jí zvětšit, k jeho štěstí se mu to podařilo.

Skočil pro své mudlovské spojence a vyvedl je z pasti ven. Museli však být opatrní, všude byli smrtijedi. Když však byli v bezpečné vzdálenosti, mudlové utekli svou vlastní cestou. Harry stočil svůj pohled na Londýn.

 

Před Děravým kotlem se objevila postava v černém hávu s kápi na hlavě. Prošla hostincem a nijak se kolem sebe nerozhlížela. Lidé kolem si jí nijak nevšímali, ale přesto se za ním několik lidí otočilo. Snad ze zvědavosti, možná ze strachu z toho, kdo se pod kápi skrývá.

Jen jeden člověk projevil o muže větší zájem. Byl to Kyngsley Pastorek. Nebyl však sám. Kolem stolu s ním seděla ještě Nymphadóra Tonksová a Mundungus Fletcher. Obe hned upozornil na postavu.

Neznámí se najednou otočil a zdálo se, jakoby jeho pohled utkvěl na dvojici. Pak se však opět rozešel až skončil na dvoře hostince.

Kyngsley se zmateně podíval na Tonksovou. Nevěděl, zda má jít a zjistit kdo to je, nebo se tím dále už nezabývat. Nakonec nad tím mávl rukou, ale později si to bude nevýslovně vyčítat.

 

Harry se toulal lesem a držel se směru Londýna. Nechtěl se přemisťovat, protože by upozornil své okolí na to, že tady byl. Chtěl, aby si Voldemort myslel, že je stále v pasti v Kvikálkově.

Noční tvorové se potulovali při záři měsíce kolem něho. Chlapec si jich však nijak nevšímal. Všechno to byli kroky zvěře, nikoli lidí. Za nimi by slyšel ještě šum pláště, nebo nějakého oblečení.

Nedaleko něho zazpíval noční pták a zaslechl si klapot kopyt nějakého jelena.

Pohled stočil na měsíc. Měsíční bohyně nad ním drží ochranou ruku a vždycky bude. Jeho láska k ní nikdy neochabne. Až zemře, bude s ní v jejím království už navždy, ale stále bude moci být se svými rodiči i přáteli, kteří jednou zemřou.

Jeho milá mu nikdy nedokázala říci, kdy zemře, ale Harry to vědět ani nechtěl. Stačilo mu vědět, že tomu tak jednou bude a s tím se holt bude muset smířit.

„Proč je všechno tak složité?“ zašeptal do noci. „Proč nemohu žít normální klidný život?“

Sklopil pohled k zemi. Bylo mu zle. Zase si vzpomněl na své přátele z Tastaru. Tady ho neznají a nikdy ani nepoznají. Sirius se neožení a nebude mít dvě děti. Alex se také neožení s bystrozorkou a možná zůstane sám, protože nenajde tu pravou.

Potřásl hlavou. Nesmí na to teď myslet. Důležité je teď dostat se pryč.

Les pomalu řídl, ale on věděl, že pokud se chce bez kouzel dostat do Londýna, bude si muset nějak pomoci. Záchranný autobus, ale ten bude moci použít až mnohem dál a tak nezbývalo nic jiného než šlapat.

Slunce už vycházelo a pomalu klouzalo vysoko na oblohu. Když už bylo v polovině cesty, si odmávl chlapec kouzelný autobus.

Před ním zastavil třípatrový autobus purpurové barvy.

Vyšel z něj Stan Silnička. Chtěl začít se svým úvodním monologem, ale Harry jej zarazil. Rychle zaplatil a poručil, aby jej odvezli k Děravému kotli.

Z okénka pozoroval ubíhající krajinu a díval se jak jednotlivé stromy, obydlí, telefonní budky a jiné předměty uskakují autobusu z cesty.

Chlapec přiložil svou jizvu na chladné sklo a povzdechl si. Poslední dobou byl nějak nejistý, neklidný. Prostě nebyl sám sebou. Všechno zapříčinil fakt, že už nikdy nebude se svými přáteli z Tastaru, že bude muset držet tajemství před Řádem a dokonce nebude moci používat své schopnosti, na které si už zvykl. Tedy nebude je moci používat na veřejnosti.

„Najednou se objevili v Londýně. Konečně bude na místě. Vyčerpaně se dopotácel do hostince a rychle si zaplatil pokoj. Nikdo ho díky maskovacímu kouzlu nepoznal.

Jakmile vpadl do pokoje, usnul na posteli.

Následující den vstal celý rozlámaný z postele a tak nějak se pokusil upravit. Pak sešel dolu a vydal se na Příčnou. Cestou potkal Rona s doprovodem jeho rodiny a Řádu.

Harry se neubránil úšklebku. Jestli mu něco mohlo zvednout náladu, pak to bylo právě pohled na přátele, kteří se nemohli svobodně pohybovat, zato on byl naprosto volný.

Pobaveně hleděl na skupinku. Jenže to si ho po chvíli všiml Kyngsley, který ho logicky nepoznal.

Chtěl na chlapce upozornit, když se z banky ozval mohutný výbuch. Z budovy vyšla právě ta postava, kterou nechal Kyngsley být. Bystrozor se zhrozil, kdyby se o postavu začal zajímat, nic by se nestalo.

Ulici zaplnili mozkomorové. Bylo jich několik tisíců.

Řád se pokoušel vyčarovat patrona, ale ani jeden neměl dost silného na to, aby rozehnal tolik nepřátel.

Harry jen znuděně mávl a stříbrný jelen dostal svobodu. Mozkomorové proti tomuto kouzlu neměli žádnou šanci a než se kdokoli stačil vzpamatovat, byli mozkomorové pryč.

Podivná postava na Harryho pohlédla. Chlapec však hned poznal, kdo to je. Velitel Dravců.

„Páni,“ vydechl Ron. „To bylo něco.“  

„Ano, to ano,“ vydechla Nym. „Ještě jsem nikdy neviděla tak mocného patrona.“

„Ani já ne,“ zaštěbetala Molly.

„Já ano,“ usmál se Remus. „Jen jeden člověk, kterého znám má za patrona jelena.“

„Vážně?“ podivil se Moody. „A kdo?“ nechápal. Harry si musel změnit obličej a tak ho nikdo nedokázal poznat.

„Ale musí být opravdu moc silný a je mi jedno, jestli ho znáš nebo ne,“ povzdechla si Nym a zálibně na Harryho hleděla. Ten se zatím pomalu došoural až k nim.

„Máš co vysvětlovat, mladíku,“ prohlásil přísně Remus. „A pro tvou informaci máš malér.“

„Překvapivě,“ utrousil.

„Co se to tady děje?“ nechápal Fred.

„Jde o to, že má raracha,“ prohlásil přísně Lupin.

„Za co?“ nechápal Harry. „Za rozhánění mozkomorů, no to teda pěkně děkuju,“ zavrčel.

„Ne, za použití kouzel, když ještě NEJSI PLNOLETÝ. Ale pokud přihlédnu na okolnosti posledních dnů, započítám do toho to, že jsi neoznámil, že jsi venku. Takže to budeš makat do konce prázdnin.“

Harry vytřeštil oči. „Ještě že nejsi můj opatrovník,“ prohlásil vážně.

„To buď jedině rád,“ prohlásil Lupin a přísně si ho měřil. „A věř mi, z tohohle tě Sirius nevyseká, ani kdyby se stavěl na hlavu.“

„No, ale byl by to zajímavý pohled,“ zauvažoval. Hned však toho nechal, když se na něho Remus přísně podíval. „Už mlčím.“

„To jsem rád,“ zavrčel Remus.

 

„To nebylo pěkné,“ lamentoval Harry když přecházel sem a tam po pokoji, který byl ke všemu zamčený a jeho úkolem bylo, jej vyklidit.

Dole se zatím hádal Remus se Siriusem. Oba byli jiného názoru, ale Harry pochopil, proč se Remus zlobí. Nikoli proto, že jim pomohl, ale že jim neřekl, že utekl z Kvikálkova. Věděl, že o něj měli strach, ale on přeci nemohl hned běžet za nimi a nebo jim to oznámit na ulici, to přeci nešlo, ale prostě Remus byl natolik rozzlobený, že si to nenechal vysvětlit.

Nakonec se naštval, mávl rukou a vše se uklidilo, prach a špína zmizeli a odporné krámy se přenesly do pytlů.

Věděl, že ti dva se dole budou hádat ještě hodně dlouho a tak se nemusel bát odhalení, protože ostatní byli jimi naprosto zaujati a Moody neměl nijak náladu ho hlídat. Přeci jen byl Harry zamčený v pokoji a nemohl nijak ven.

Harry najednou slyšel jak se do hádky zapojuje čím dál víc hlasů.

„Za chvíli se tam pobijí,“ zamumlal a ušklíbl se. „By měli smrtijedi po práci.“

Pak těžce dosedl do křesla, které bylo prožrané moly a pohlédl na starý pokoj. Naslouchal rozzlobeným hlasům a přitom vzpomínal na hádku na Tastaru.

 

„Jsou nezvladatelní!“ ječel na celou pevnost Konstantin, kterého obarvili na zeleno a vlasy mu udělali růžové.

„Jsou mladí,“ pokoušel se ho uklidnit Smith. „Dej jim šanci a poznáš, že jsou to milí a dobří lidé. Mají srdce na pravém místě a vždy dokážou pomoci.“

„Pochybuji,“ zakroutil vztekle Konstantin.

Jenže netušil, že hádka se přenesla i na děti.

„Tohle bylo hloupé a neuvážené,“ prskal Harry na Elizabeth.

„Byl to tvůj nápad,“ ječela na něho.

„Byl to můj nápad, ale nemyslel jsem ho vážně,“ bránil se mladík.

„Tak dost?“ vyjekla Anna. „Jste jak malí děti,“ zavrčela. „Beztak v tom jedete oba.“

„Ne, ne,“ zakroutila hlavou Alex. „Přeci tohle udělala Elizabeth spolu s Thomasem.“

„Co kecáš?“ vykřikl Thomas.“

„Bože, tohle je děsný,“ zanaříkal Max. „Jedeme v tom všichni.“

„Blbost,“ odfrkla si Katarin. „Jen se pokoušíš zbavit se viny, co?“

To už však se všichni rvali jak Malé děti.

Několik dalších dní spolu nemluvili a byli jak na ostří nože. V hodinách spolu soupeřili a lepší se vysmíval horším.

„Tak dost?“ okřikl je Konstantin, který toho měl právě plné zuby. „Chováte se jako rozmazlení parchanti,“ zanadával. „Pokud chcete přežít,. Musíte držet při sobě ve všem a to vždy. Jistě, někdy se nepohodnete, ale to ještě neznamená, že si budete dělat naschvály. Je chvíle a čas, kdy můžete svůj vztek dát najevo, ale někdy musíte nepřátelství hodit za hlavu být jako jeden, jinak nepřežijete.“

 

Až o několik let později pochopili, co se jim Konstantin snažil říct. Pak se z nich stali nejlepší přátelé, ale do té doby byli spíše na vzájem chladní.

Tolik mu to všechno chybělo. To nebezpečí, ten adrenalin, ty souboje, ale nechtěl by to znova zažít, tedy ne všechno.

Prohrábl si vlasy a hleděl z okna na zapadající slunce. Touhle dobou by jistě ležel v Kvikálkově na posteli a přemýšlel by, co ho druhý den čeká za úkoly od jeho příbuzných, ale to teď být nemělo.

Jeho mysl byla zmatená, smutná a myšlenky tak chaotické. Potřeboval se uvolnit, uklidnit, ale klid mu dopřán nebyl a otázka zní, bude jej někdy mít?

Měsíc zalil svou září oblohu. Chlapec odhadoval, že je tak deset večer, ale jemu to bylo jedno. Hleděl na zemi své milé bohyně. Upíral na ní svůj smutný pohled a v myšlenkách jí posílal jednu otázku, proč? Proč si osud vybral zrovna mě?

Hlasy v kuchyni utichly. Vlastně utichlo všechno v domě. Jen sem tam nějaký jemný šramot. Nejspíše ztlumily hlasy.

Chlapec jim za to byl vděčný, začínala ho totiž bolet hlava.

Svěsil pohled a hleděl do země. Vůbec netušil, co má dělat. Byl na dně, ale hlavně, byl sám. Jistě, měl Řád a kamarády, ale nemá to, co ho tolik drželo nad vodou a na co si tolik zvykl. Nemá svůj titul bystrozora, nemá kamarády, nemá známosti, nemá Tastar, nemá nic.

Postavil se a posadil se do otevřeného okna. Nebál se, že by spadl, byl zvyklí takto sedět.

Hleděl na svou oblíbenou hvězdu. Hvězdu Sirius. Byla to prý hvězda, kam chodili spát mrtví. Říše mrtvých duší. Jednou se tam setká s rodiči a pak už nikdy nebude sám.

„Jednou, ale kdy to bude?“ zamumlal Harry. „Nejraději bych byl, aby to bylo hned potom, co zabiju Voldemorta,“ přiznal. „Nic už mě tu nedrží, vlastně já nemám ani dost sil na boj s ním.“

„Takhle by jsi mluvit neměl,“ zašeptal melodický hlas bohyně.

„Jak mám tedy mluvit,“ zamumlal. „Nemám nic a k čemu je život, bez srdce? To moje zůstalo v té době. Ať se tam stalo cokoli, pořád to bylo moje místo, můj čas. Tam je můj domov, ne tady.“

„Však se vše vylepší, uvidíš,“ zašeptala žena. „Jen tomu dej čas.“

„Čas? Říkáš?“ prskl Harry, jakoby to bylo něco odporného. „Nesnáším čas.“

„Harry, svět tě potřebuje. Musíš porazit zlo, ale tam bys to nedokázal. Pokus se pomoci lidem a zapomeň na chvíli na svou zášť, prosím. Když už ne kvůli sobě, Tak kvůli přátelům, kterým tak zachováš život,“ prohlásila a zmizela,

Chlapec přemýšlel.

Najednou se ozvali kroky na schodech. Harry čekal na svůj ortel.

Dovnitř vešel Moody, Remus, Sirius a Brumbál. Harry se cítil jako před porotou soudců, kteří soudí obviněného, ale pořád to bylo lepší, že když ho odváděli a odsuzovali k Azkabanu.

„Harry,“ začal Brumbál. „To co jsi udělal, nás zklamalo.“

Chlapec nehnul svalem.

„Měli jsme o tebe strach a ty jsi se ani nenamáhal oznámit nám, že jsi se dostal ven a jsi v nebezpečí,“ přisadil si zamračený Sirius. Chlapec v jeho očích viděl smutek z toho, jak se Harry zachoval.

„Nemluvě o tom, že jsi se ocitl někde, kde ti hrozilo největší nebezpečí,“ přidal se Lupin.

„Jsi nezvladatelný, ale už jsi zase prokázal, že se o sebe umíš postarat, ale nesmíš na to sázet, že jsi měl jednou štěstí neznamená, že ho budeš mít stále,“ vrčel Moody. „Unikl jsi už několikrát, ale nemusíš uniknout pokaždé.“

„Mohl jsi zemřít,“ zašeptal Sirius.

„Možná,“ ozval se klidným, přesto smrtelně vážným hlasem. „By to tak bylo lepší.“

Sirius na něho vytřeštil oči spolu s ostatními.

„Chceš to vzdát?“ vyštěkl Moody.

„Ne, já už to vzdal,“ prohlásil a otočil se k nim zády, aby skryl své slzy. Zase si vzpomněl na to, jak je viděl umírat, zase viděl jejich mrtvolně bledé tváře, jejich překvapené obličeje a rozšířené oči. Viděl jejich těla, jak padají z hradeb, aby pak dopadli na kamenné nádvoří.

„Proč to chceš vzdát Harry?“ ozval se najednou hlas Remuse Lupina. „Kvůli nám?“

Chlapec zakroutil hlavou. „Ne, je v tom něco úplně jiného. Něco, osobního. Nechci o tom mluvit.“

„Dokud neřekneš proč, je to jakoby jsi nic neřekl,“ prohlásil Moody.

„Myslel jsem, že právě ty budeš bojovat až dokonce, asi jsem se spletl,“ uslyšel zklamaný hlas svého kmotra. Pak jen zavření dveří a pak bylo ticho. Harry však věděl, že někdo zůstal.

„Neměl by jsi zapomínat na své přátele, chceš je nechat v tomhle boji samotné?“ ozval se klidný hlas profesora Brumbála, ale Harry postřehl i náznak zklamání.

„Samotné?“ zašeptal. „Vždy jsem byl sám a oni byli spolu, nepomáhal jsem jim a oni nepomáhali mě,“ prohlásil. „Nejsem žádná opora a nijak nikomu nepomáhám. Bude to tak lepší, jak pro mě, tak pro ostatní.“

„Je smutné, že to vidíš takhle, ale je to tvé rozhodnutí,“ povzdechl si smutně a ať se snažil jak chtěl, Harry vycítil, že jej zklamal.

Osaměl. Jen on a jeho vzpomínky.

Dnes zklamal tolik lidí, ale nijak mu to nevadilo, oni ho zklamali mnohokrát a on jen jednou, jenže mnohem více, než on sám. Bolestně zavřel oči a padl na kolena, byl vysílený a zničený.

„Jednou najdeš svou cestu,“ zašeptala bohyně a hleděla měsíce na svého milého. „A pak se ke svým přátelům opět připojíš v bitvě.“

 

„Tomu nevěřím,“ potřásla hlavou Hermiona. „Harry by to přeci nevzdal,“ z očí jí začaly stékat slzy.

„Taky jsem si to myslel,“ zamumlal Sirius zničeně. Harry ho moc zklamal.

Řád jen seděl u stolu a každý myslel na chlapce, který se k nim nyní otočil zády.

Najednou se Tonksová usmála. „Každý jednou zapochybuje,“ zašeptala. „Prožil toho až moc. Navíc se k němu ministerstvo otočilo zády a házejí na něho kdejakou špínu. Jen ho to sebralo, to je vše, a upřímně, vzalo by to každého. Dejme mu čas a uvidíte, že se zase vrátí.“

„Kéž by jsi měla pravdu,ů usmál se Sirius. „Ale stejně mě to od něho moc mrzí.“

„A Ty se mu divíš, že pochybuje?“ zašeptala Tonks. „Ministerstvo tvrdí, že je Harry neschopný mladík, který když je potřeba, tak někam zaleze, nebo zbaběle uteče. Také o něm napsali, že se schovává u svých příbuzných a nebo zase, že se vytahuje, ale že to všechno za něho dělají jiní. Pochop, chtějí ho potopit, aby lidé víc věřili ministerstvu a aby Popletal neletěl do hodiny.“

„Myslím, že jsi uhodila hřebíček na hlavičku Nym,“ zamumlal Remus. „Navíc jsem tomu všemu ještě nasadil korunu.“

„Ne, Reme, tohle nebyla tvoje chyba. Byli jsme na nervy všichni,“ potřásla hlavou Molly. „Je to ještě dítě a my po něm chceme až moc,“ zamumlala.

„Možná by nebylo špatné, mu dát nějaký čas s válkou pokoj,“ ozval se Moody. „On se pak uklidní a vše bude jako při starém.“

„Tak fajn?“ usmála se Nym. „Nepůjdeme zítra na piknik?“

Zatím nahoře Harry hleděl do očí bohyně měsíce. „Zklamal jsi je,“ zašeptala. „Otočil jsi se zády k přátelům, ke své jediné rodině.“

„Oni to udělali taky,“ odsekl chlapec.

„Myslíš?“ zašeptala. „Kolikrát jsi je zklamal? Zamysli se.“

Chlapec se zamyslel a sklopil hlavu. „Dvakrát,“ pokrčil rameny. „Teď a pak když mě vedly do Azkabanu.“

„Vidíš,“ usmála se. „Pak ještě když jsi byl na Příčné, to si nepamatuješ? Také jsi jim lhal a zatajoval informace, to není dostatek k tomu, abys se na ně přestal hněvat?“

„Musel jsem to dělat a dělat to musím dál,“ zavrčel vztekle. „Nemohu už dál,“ prohlásil. „Všichni kolem mě umírají.“

„Budou umírat dál a mnohem víc, když nijak nepomůžeš.“

Harry si povzdechl.

„Volba je na tobě, ale osud tě zase přivede zpět na tvou cestu.“

Chlapec přikývl. „Nech mě nyní samotného, musím si odpočinout.“

 

Druhý den se Řád nijak s Harrym nebavil, vlastně tak nějak ho ignorovali. Harrymu to bylo naprosto jedno.

„A proč nám nechcete říct, co se děje?“ lamentoval Fred.

„Protože nejste členy Řádu,“ prskla jejich matka.

Harry měl divný pocit, že mu dělají naschvály, neustále se bavili o Řádu a o válce. Chlapec si toho však nevšímal. Naučil se ignorovat své okolí a nevšímat si hloupých a jasných narážek na věc.

„Je to strašné co?“ otočil se Sirius na Remuse.

„Co?“ nechápal.

„No to s tou vesnicí,“ posteskl si.

„Aha, jo to jo,“ přitakal.

Harry tušil o čem to melou. Před nedávnem Voldemort napadl jakousi vesnici. Nebyl tam nikdo zabit, jen hora zraněných.

„Ti mudlové se z toho hned tak nevzpamatují a někteří jsou na pokraji smrti,“ zamumlal Sirius.

„Ale mami,“ vyjekl hlas nedaleko něho. Poznal v něm George. „My chceme pomáhat.“

„Máte možnost. Třetí patro potřebuje celé vyklidit,“ prskla Molly.

Harry nijak na tohle nereagoval.

„Fajn, jste připraveni?“ ozval se Artur. „Vyrazíme tedy.“

Chlapec na to nic neříkal. Věděl, že se ho tohle nijak netýká. Nikdo o něho nezavadil pohledem, nebo si to spíš myslel. Několik párů očí se za ním stočilo a s bolestným výrazem zase odvrátilo.

Osaměl. Tohle ubíjející ticho, ho znervózňovalo. Cítil, že se jim něco stane.

UŽ Z TOHO ZAČÍNÁM ŠÍLET. TEĎ UŽ CHÁPU, PROČ JE Z MOODYHO POŠUK. ZE MĚ BUDE ZA CHVÍLI TAKY. CO BY SE JIM ASI MOHLO STÁT? Přemýšlel v duchu a pomalu dojedl snídani.

Nakonec zapadl do knihovny a začetl se do nějaké knihy.

Uprostřed čtení se však jeho pocit ozval znova, ale tentokrát o mnoho silněji. Tohle ale už nezůstalo bez odezvy. Soustředil se na své přátele a před jeho očima se objevil obraz dění kolem nich. Všichni byli veselí a užívali si, když je napadli mozkomorové, upíři s dravci.

Harry se rozzuřil. Nechtěl, aby zase zemřeli, ne, tohle už nedopustí.  Když se mu to příčilo. Vzal do ruky všechny potřebné věci a rychle se oblékl. Vypadal neuvěřitelně vyrovnaně, ale jeho zbraně moc klidně nevypadali.  

Přemístil se.

 

„Smůla Brumbále, že jsi  tak slabí,“ vysmíval se Voldemort posilám, které dorazili. Bylo jich o několik desítek míň, než jich.

„Jenže mi, se ě nebojíme a jsme silnější, než ty,“ zavrčel Moody.

„Jak se opovažuješ?“ vykřikla Bellatrix. Moody se ocitl na zemi spoutaný a souboj začal. Řád prohrál během minuty.

„Jak ubohé,“ ušklíbl se Voldemort.

„Že to říkáš zrovna ty,“ ozval se klidný hlas. Všichni se tam otočili a spatřili Harryho, jak znuděně sedí na stromě.

„Ha,Ha, jdeš pozdě,“ smála se Bellatrix.

„Proč myslíš?“ zamumlal Harry.

„Tví přátelé jsou poraženi, je nás o sedmdesát více a je jisté, že zemřeš,“ chechtala se. „Tady už nijak nepomůžeš.“

„Když to říkáš,“ zamumlal a hleděl na ní s klidem v očích. Smrtijedka znejistěla.

„Nechte ho, chce jen, abychom znejistěli, jinak je tu sám,“ odfrkl si Malfoy.

„Prokoukl jsi mě, Malfoyi,“ posteskl si chlapec.

Voldemort však byl v pozoru, něco tady nesedělo.

Upíři, kterým tmu zajišťovali mozkomorové, znejistěli. Věděli, že pokud Harry použije patrona, budou se muset stáhnout, nebo zemřou.

Harry tohle věděl až moc dobře a tak dal stříbrnému jelenovi svobodu.

Upíři se stáhli spolu s mozkomory, ale to už na Harryho letělo množství kouzel. Ty jen jednoduchým mávnutím odrazil a poslal zpátky na majitele. Smrtijedi to nečekali a většina se sklátila k zemi.

Voldemort se rozzuřil a vyslal na chlapce smrtící kletbu. Té se Harry ladně vyhnul.

Řád mohl jen přihlížet. Dosud byli svázaní Voldemortovým kouzlem a nemohli se hnout.

Voldemort zatím vysílal jedno kouzlo za druhým a Harry se mohl jen bránit. Kolem něho ještě poletovala kouzla od smrtijedů, které místy likvidoval, ale svou pozornost soustředil na svého soka.

Malfoy právě seslal kletbu Cruciatus, ale Harry se jí vyhnul a zneškodnil Malfoye poutacím kouzlem. Bellatrix ležela na zemi v kaluži krve, jak jí zasáhl její vlastní kletbou, kterou úspěšně odrazil.

„Nemáš šanci,“ prskl Voldemort.

Harry si o tom však myslel svoje. Vyslal několik kouzel za sebou. Voldemort se jim vyhnul, ale smrtijedi, kteří stáli za ním, už ne. Harry zničil ještě zbylé smrtijedi a nyní se mohl Temnému pánovi věnovat naplno.

Kletba za kletbou. Řád si začínal zoufat. Bojovali už dlouho a Harry byl tak mladý, jenže museli uznat, že je mocný a silný.

Čtyři kletby proletěli mezi nimi. Tři od Harryho, jedna od Voldemorta. Ani jeden se nestihl vyhnout. Voldemort padl mrtev k zemi a Harry byl těžce zraněn.

„Né,“ vyjekl Sirius. Jejich pouta najednou povolili. Nikdo na nic nečekal. Vystartovali k tělu jejich kamaráda a udělali kolem něj kruh.

„Harry,“ zašeptal Sirius, který vedle něho padl na kolena.

„Si-ri-u-si…“ vydechl ztěžka. „Pro-mi-ň mi to.“

„Ne,“ Zašeptal. „Prosím, neumírej, moc tě prosím,“ skučel Sirius a z očí mu tekly slzy proudem.

„Albusi, udělej něco,“ ozval se Moody, který měl nakřáplí hlas.

„Nemůžu,“ zamumlal Brumbál, který se pokoušel udržet slzy, ale nedařilo se mu to.

McGonagalová, která jim přišla na pomoc se Severusem Snapeem, nyní usedavě plakala. Snape smutně hleděl na chlapce a ve tváři celý pobledl. Harryho kamarádi byli bílý a většinou plakali.

„Prosím, Harry,“ plakal Sirius. Vedle něho klečel Remus a pevně ho držel za rameno, sám však na tom byl dost špatně. „To já bych se ti měl omlouvat a prosit o odpuštění.“

Chlapec se na něho usmál a pak začal pomalu zavírat oči.

„Ne,“ vykřikl. „Nazírej oči, ne, tohle mi nesmíš udělat,“ panikařil zvěromág.

„Ne, prosím, prosím, neumírej nenechávej nás tu, prosím, Harry,“ skučel. „Harry, prosím,“ zašeptal zlomeným hlasem a rozplakal se Remusovi na rameni, který ho k sobě přitáhl.

„Chlapče náš,“ zamumlal Moody. „Neodcházej od nás,“ zašeptal.

„Ne-ne-chci o-ode-jít, a-a-le ne-ne-mám na vý-bě-běr,“ vydechl z posledních sil. Najednou mu z úst začal vytékat pramínek krve.

Nikdo nepromluvil. Jediné co bylo slyšet byli vzlyky, pláč a slzy.

Sirius na svého kmotřence pohlédl svýma zvlhlýma očima. Harry mu pohled opětoval a pak oči zavřel.

„Ještě dýchá,“ ozval se Snape. „Zvláštní,“ zamumlal. „Nikdo tak dlouho ještě nevydržel.“

„Snad ještě vydrží,“ vykřikla Tonks, která se vzpamatovala. „K Mungovi a to hned.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dalo sa

(medmedík, 7. 10. 2007 18:44)

Pekna kapitola :D jj dalo sa to citat :D ... a teraz vazne bola velmi pekna :) jj moc moc moc

skvělý

(Sherina, 7. 10. 2007 18:38)

naprosto super kapitolka

fakticky super

(Marťa, 7. 10. 2007 18:28)

strašně krásný sem zvědavá na pokračován í

wow!

(pasu-Hanka (pasu.blog.cz), 7. 10. 2007 18:19)

Perfektní kapitolka! Sice je mi líto, že za víkend přibyla jen jedna, ale aspoň něco! navíc je tak kapča naprosto suprová! Jsem zvědavá, jak to bude dál :)

good

(gwindor, 7. 10. 2007 18:12)

Skvela kapitola.

wow

(Stesii, 7. 10. 2007 18:12)

mno tak to byla krásná kapitolka....ale já už bych Harryho nechala zemřít, ať má klid ne? jinak je to fakt skvělé!!! :D

super:))

(Giner, 7. 10. 2007 17:54)

Fakt úžasná kapitola:))

Zajímavé

(Mady (www.detestabile-penna.blog.cz), 7. 10. 2007 17:44)

Takový docela rychlý spád událostí... no jsem zvědavá, co s tím uděláš teď....

Úžas

(Denisa, 7. 10. 2007 17:30)

nádherný ale trochu smutný

: ))

(Lupus, 7. 10. 2007 17:29)

krsná kapitola

nádhera

(Saskya, 7. 10. 2007 17:23)

waw! nááádhernááá kapitola, to nás naschval takto trápiš, ale Harry už zažil aj horšie, prežil Azkaban, tak ho snáď nedostane jedna kliadba, som zevdavá ako sa s toho dasten, teda ak sa dostane, v čo dúfam...ešte to bude zaujímavé, keď je Voldemort mŕtvy, ak teda je...

Title

(Verča, 7. 10. 2007 17:23)

Náááádherný!! Opravdu úžasný!! Na konci mi už tekly slzy...
Mooc se těším na další kapitolu!!

super

(Hallten, 7. 10. 2007 17:13)

jako vždy super kapitola, ale mam chut te zabít, že si to akhle skončila

Sakra......az 2.

(Flasher, 7. 10. 2007 17:05)

:D

fakt super...

(Flasher....., 7. 10. 2007 17:05)

je to bomba ale rychle dalsi....ze by 1. koment????

joo

(matyna, 7. 10. 2007 16:59)

uzasna kapca



 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA